Existuje jeden indický výrok, který říká: “Potkáš-li cestou Buddhu, zabij ho.“
Tento výrok zní strašlivě a brán doslova je vskutku strašný.
Při správném porozumění však vyjadřuje velkou moudrost.
Neptáš se někdy, jak je možné, že schvaluji a podporuji všechna náboženství, když se mnohá z nich ve výkladech určitých bodů diametrálně liší, případně si dokonce protiřečí?
Odpověď je, že to závisí jen a jen na hledisku.
Křesťanské, hinduistické a zčásti i buddhistické náboženství učí, že si má věřící učinit obraz Boha, tento obraz vzývat, a tak se mu přiblížit.
Judaismus, islám a přísný buddhismus učí Boha si nezobrazovat. Bůh se vymyká jakémukoli popisu.
Ptáš se, co tedy je správně? Odpověď zní: obojí.
Na začátku potřebuješ obraz Boha. Musíš zažít, že Bůh je tvůj přítel, tvůj pravý otec, tvá láskyplná matka. Že je tu stále pro tebe a že je nepřetržitě trvající láskou.
Dříve nebo později dospěješ tak daleko, že obraz bude pro tebe znamenat příliš velké omezení. Přišel okamžik, kdy „zabiješ Budhu“, to znamená, kdy se na své cestě k Bohu musíš osvobodit od obrazu, aby ses mohl přiblížit obsahu.
Tím se vysvětluje odmítání zobrazování Boha v judaismu a islámu.
Tento časový bod však nesmí přijít příliš brzy. Teprve když je tvé srdce naplněno viditelným Bohem, máš dost síly k hledání a nalezení neviditelného.
„Zabiješ-li“ svůj obraz příliš brzy, může tě uskutečnění Boha stát velké úsilí, protože tvé srdce není ještě natolik nabité, aby samo bylo magnetem-Bohem přitaženo.
Vše má svůj čas. Trpělivost je požehnáním času. A cesta k Bohu je dlážděná téměř výlučně láskou, trpělivostí a důvěrou.
(bez úprav převzato z: Saí Baba promlouvá k Západu /s. 210/ 1. vyd. Ostrava: Libuše Čermáková, 2000. ISBN 80-902560-6-6.)
pátek 19. února 2010
sobota 23. ledna 2010
Kde žijeme...
Existuje jediná podívaná, která je velkolepější než moře, a tou je hvězdná obloha. Existuje jediná podívaná, která je velkolepější než hvězdná obloha, a tou je nitro duše.
Viktor Hugo (Bídníci)
Po delší odmlce bych vám chtěl představit jedno video, které mě v nedávné době zaujalo. Jedná se o počítačový model vesmíru, tak jak ho vědci doposud poznali.
Vlastně toto video mě přivedlo k jistému zamyšlení - žijeme na planetě, která obíhá kolem jedné hvězdy. Tato hvězda je součástí této galaxie, Mléčné dráhy, a spolu s dalšími miliardami hvězd obíhá okolo jejího centra. Jenže pokud bychom měli možnost vystoupit z této galaxie a postavit se kamsi do mezigalaktického prostoru, spatřili bychom mnoho jiných galaxií. Dokonce by jich bylo mnohem více, než-li je vidět hvězd na nebi za nejtemnější pozemské noci. Možná bychom i měli možnost spatřit, že se tyto galaxie shlukují do takových "mraků", kterým vědci říkají clustery. A jeden cluster může obsahovat nespočetné množství takovýchto galaxií.
Toto všechno se nachází ještě v mnohem větším prostoru, jehož hranice (pokud je mi známo) zatím nebyly nikým nalezeny. A najednou přichází člověk, žijící na jakési neviditelné a bezvýznamné tečce kdesi uprostřed toho všeho a řeší své "velké" problémy, s pocitem své vlastní "důležitosti", s představami a sny o své osobní "velikosti". Takový je bohužel stav mnoha lidí, žijících v současné společnosti.
Nicméně nechci nyní kritizovat nebo říkat, co by jak mělo být. Jen mi přijde více než zřejmé, že všichni žijeme v obrovské bublině vytvořené naší myslí, přičemž skutečnost, taková jaká je, nám v tomto stavu absolutně uniká.
Toto video zcela jistě přináší mnohem víc věcí k zamyšlení, než-li to, které jsem naznačil. To nechám na každém z vás dle toho, zda-li vás nějakým způsobem osloví. Jen zmíním, že každá tečka, kterou můžete při nejvetším přiblížení spatřit, značí jednu galaxii.
Zdroj:
http://www.youtube.com/watch?v=W35SYkfdGtw
Viktor Hugo (Bídníci)
Po delší odmlce bych vám chtěl představit jedno video, které mě v nedávné době zaujalo. Jedná se o počítačový model vesmíru, tak jak ho vědci doposud poznali.
Vlastně toto video mě přivedlo k jistému zamyšlení - žijeme na planetě, která obíhá kolem jedné hvězdy. Tato hvězda je součástí této galaxie, Mléčné dráhy, a spolu s dalšími miliardami hvězd obíhá okolo jejího centra. Jenže pokud bychom měli možnost vystoupit z této galaxie a postavit se kamsi do mezigalaktického prostoru, spatřili bychom mnoho jiných galaxií. Dokonce by jich bylo mnohem více, než-li je vidět hvězd na nebi za nejtemnější pozemské noci. Možná bychom i měli možnost spatřit, že se tyto galaxie shlukují do takových "mraků", kterým vědci říkají clustery. A jeden cluster může obsahovat nespočetné množství takovýchto galaxií.
Toto všechno se nachází ještě v mnohem větším prostoru, jehož hranice (pokud je mi známo) zatím nebyly nikým nalezeny. A najednou přichází člověk, žijící na jakési neviditelné a bezvýznamné tečce kdesi uprostřed toho všeho a řeší své "velké" problémy, s pocitem své vlastní "důležitosti", s představami a sny o své osobní "velikosti". Takový je bohužel stav mnoha lidí, žijících v současné společnosti.
Nicméně nechci nyní kritizovat nebo říkat, co by jak mělo být. Jen mi přijde více než zřejmé, že všichni žijeme v obrovské bublině vytvořené naší myslí, přičemž skutečnost, taková jaká je, nám v tomto stavu absolutně uniká.
Toto video zcela jistě přináší mnohem víc věcí k zamyšlení, než-li to, které jsem naznačil. To nechám na každém z vás dle toho, zda-li vás nějakým způsobem osloví. Jen zmíním, že každá tečka, kterou můžete při nejvetším přiblížení spatřit, značí jednu galaxii.
Zdroj:
http://www.youtube.com/watch?v=W35SYkfdGtw
Bhagavad-Gita
Bhagavad-Gita, neboli „Píseň Vznešeného“, je jednou z nejvýznamnějších knih hinduismu. Jako součást rozsáhlého staroindického eposu Mahábhárata vznikla údajně v období kolem roku 200 před naším letopočtem. Pojednává o samotných základech jógy a jejích disciplín. Je cenným zdrojem inspirace pro každého duchovně zaměřeného člověka, přičemž není důležité, k jakému mystickému učení jeho mysl tíhne. Při jejím čtení je však nutné se osvobodit od mnohdy omezeného pohledu „toho jedině správného“ výkladu, který obvykle každé vydání tohoto díla obsahuje, ať již přímo v komentářích pod jednotlivými slokami nebo v různých předmluvách, doslovech apod. Člověk by se měl soustředit zejména na samotný text díla, tedy na rozmluvu Ardžuny s Krišnou, k výkladům a interpretacím by měl přistupovat obezřetně. V samotném textu díla je pak potřeba hledat spíše ducha předkládané filozofie, než pojímat vše striktně doslova. Hledat tam tudíž to, co chtěl autor říci ve své ryzí podstatě, přičemž brát také v potaz dobové, geografické a náboženské determinanty. Vždyť Bhagavad-Gita byla sepsána před více než dvěma tisíci lety v dnešní Indii, kde podmínky a způsob života byly diametrálně odlišné od těch našich. --- K úvodu do tématiky předkládám výtah několika málo vět k zamyšlení:
To, co je pro všechny bytosti nocí, je časem bdění pro toho, kdo ovládá sám sebe. A to, co je pro všechny bytosti čas bdění, je pro toho, kdo zkoumá své nitro, naopak noc.
Jak ten, kdo se domnívá, že živá bytost zabíjí, tak i ten, kdo si myslí, že je usmrcena, postrádají poznání, protože vlastní já nezabíjí ani není zabito.
Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, nevzniká a nevznikne – je nezrozená, věčná, existuje trvale a od pradávna.
Všechny planety v hmotném světě, od té nejvýše až po tu nejníže ležící, jsou místy utrpení, kde dochází k opakovanému rození a umírání. Avšak ten, kdo dosáhne Mého sídla (pozn. božského vědomí), se již nikdy znovu nezrodí.
Ten, kdo nalézá štěstí ve svém nitru, je činný a raduje se sám v sobě a jehož cíl spočívá uvnitř, je dokonalý mystik. Je osvobozený na úrovni Nejvyššího a nakonec Nejvyššího také dosahuje.
Osoba, která v hmotném světě není ovlivněna dobrem a zlem, které ji může potkat, a nechválí ho ani jím neopovrhuje, setrvává neochvějně na úrovni dokonalého poznání.
Všem činnostem se je třeba věnovat bez připoutanosti či jakéhokoliv očekávání výsledků. Je nutné vše konat jako povinnost.
Předepsaných povinností se nemá nikdo nikdy zříkat. Když to někdo vlivem iluze udělá, patří jeho zříkání se ke kvalitě nevědomosti.
Poznání, jehož prostřednictvím osoba vidí jednu nerozdělenou duchovní podstatu ve všech živých bytostech, ač jsou rozděleny do nesčetně mnoha podob, patří ke kvalitě dobra.
Ten, kdo koná svou povinnost oproštěn od styku s kvalitami hmotné přírody, bez falešného ega, s velkou odhodlaností a nadšením a bez vzrušení v případě úspěchu či neúspěchu, je prohlášen za konatele na úrovni dobra.
Ten, kdo ovládá sám sebe a neulpívá, kdo si nevšímá žádného hmotného požitku, může odříkáním dosáhnout nejdokonalejšího stavu osvobození od jakékoliv reakce.
Nejvyšší Pán dlí v srdci každého, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou jako by usazeny na stroji z hmotné energie.
Bojuj pro samotný boj a neuvažuj o štěstí či neštěstí, ztrátě či zisku nebo vítězství či porážce.
(převzato z: Sri Srimad A.C. Bhaktivedanta Swami Prabhupada. Bhagavad-gita – taková, jaká je /strany 140, 87, 88, 386, 267, 129, 716, 717, 726, 730, 746, 757, 108/. Praha: The Bhaktivedanta Book Trust International Inc., 1998. ISBN 91-7149-405-7.)
Dostupné také z:
http://www.mystika.cz/nabozentsvi/hinduismus/hindu-Bhagavad-gita.htm
To, co je pro všechny bytosti nocí, je časem bdění pro toho, kdo ovládá sám sebe. A to, co je pro všechny bytosti čas bdění, je pro toho, kdo zkoumá své nitro, naopak noc.
Jak ten, kdo se domnívá, že živá bytost zabíjí, tak i ten, kdo si myslí, že je usmrcena, postrádají poznání, protože vlastní já nezabíjí ani není zabito.
Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, nevzniká a nevznikne – je nezrozená, věčná, existuje trvale a od pradávna.
Všechny planety v hmotném světě, od té nejvýše až po tu nejníže ležící, jsou místy utrpení, kde dochází k opakovanému rození a umírání. Avšak ten, kdo dosáhne Mého sídla (pozn. božského vědomí), se již nikdy znovu nezrodí.
Ten, kdo nalézá štěstí ve svém nitru, je činný a raduje se sám v sobě a jehož cíl spočívá uvnitř, je dokonalý mystik. Je osvobozený na úrovni Nejvyššího a nakonec Nejvyššího také dosahuje.
Osoba, která v hmotném světě není ovlivněna dobrem a zlem, které ji může potkat, a nechválí ho ani jím neopovrhuje, setrvává neochvějně na úrovni dokonalého poznání.
Všem činnostem se je třeba věnovat bez připoutanosti či jakéhokoliv očekávání výsledků. Je nutné vše konat jako povinnost.
Předepsaných povinností se nemá nikdo nikdy zříkat. Když to někdo vlivem iluze udělá, patří jeho zříkání se ke kvalitě nevědomosti.
Poznání, jehož prostřednictvím osoba vidí jednu nerozdělenou duchovní podstatu ve všech živých bytostech, ač jsou rozděleny do nesčetně mnoha podob, patří ke kvalitě dobra.
Ten, kdo koná svou povinnost oproštěn od styku s kvalitami hmotné přírody, bez falešného ega, s velkou odhodlaností a nadšením a bez vzrušení v případě úspěchu či neúspěchu, je prohlášen za konatele na úrovni dobra.
Ten, kdo ovládá sám sebe a neulpívá, kdo si nevšímá žádného hmotného požitku, může odříkáním dosáhnout nejdokonalejšího stavu osvobození od jakékoliv reakce.
Nejvyšší Pán dlí v srdci každého, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou jako by usazeny na stroji z hmotné energie.
Bojuj pro samotný boj a neuvažuj o štěstí či neštěstí, ztrátě či zisku nebo vítězství či porážce.
(převzato z: Sri Srimad A.C. Bhaktivedanta Swami Prabhupada. Bhagavad-gita – taková, jaká je /strany 140, 87, 88, 386, 267, 129, 716, 717, 726, 730, 746, 757, 108/. Praha: The Bhaktivedanta Book Trust International Inc., 1998. ISBN 91-7149-405-7.)
Dostupné také z:
http://www.mystika.cz/nabozentsvi/hinduismus/hindu-Bhagavad-gita.htm
neděle 20. prosince 2009
Co objevil Buddha? ...část druhá
Dny ubíhaly a on si jasně uvědomoval, že jeho vyrovnanost je spojena právě se sezením ve vzpřímené pozici dhyany. Cítil, že ačkoliv se naučil sedět v této pozici kvůli následování nedosažitelných duchovních cílů, sezení samotné bylo nesmírně přínosné. Seděl vlastně v pozici, kde váha jeho trupu byla správně vyvážená na podušce. V této pozici nemusel vyvíjet žádné zvláštní úsilí sedět vzpříma. Zdála se být velmi přirozenou. Intuitivně vycítil, že tato vyrovnaná pozice je hluboce spojena s jeho poznáním a že díky ní se navrátil do původního stavu přirozenosti lidské bytosti.
Princ se cítil klidně a vyrovnaně. Něco jej ale stále nutilo jít dál. Cítil potřebu své poznání předávat dál. Jenom tak sedět na svém místě a pociťovat klid a vyrovnanost s okolním světem pro něj nakonec nebylo dost. Chtěl se pokusit zprostředkovat svým asketickým přátelům své poznání. Jak by jim ale mohl nejlépe vysvětlit, co mu tak změnilo život? Jak to lze vysvětlit slovy? Zcela určitě by neporozuměli. Cítil ale, že by se měl alespoň pokusit. Vlastně si nemohl pomoci, aby tak neučinil.
A tak opustil své tábořiště a vydal se hledat své společníky. Po nějakém čase je v lesích našel. Když asketové viděli přicházet svého starého známého, necítili se dobře. Mysleli si, že se jich princ zřekl a divili se nad tím, co by po nich mohl ještě chtít. Pak si ale všimli, jak dobře vypadá. Vypadal opravdu šťastně! Uvítali jej a princ se k nim posadil.
„Od té doby, co jsem vás opustil, jsem dosáhl hlubokého porozumění sebe sama a světa a probudil jsem se,“ řekl. Asketové se pochybovačně zeptali: „Jakého porozumění, jakého probuzení jsi dosáhl?“ „Nevím, jestli budu schopen vám to vysvětlit, ale pokusím se. Ze svého vlastního života jsem si uvědomil, že existuje několik základních životních pravd. Hned vám je vysvětlím. Velmi často se například cítíme nespokojeni. Cítíme se nespokojeni v případě, že náš život je založen pouze na snaze o dosažení materiálního komfortu, fyzického požitku. Cítíme se ale také nespokojeni, když je náš život založen na snaze po dosažení duchovní dokonalosti. Zdá se, že lidské bytosti se potácejí mezi těmito dvěma stavy, ale necítí se spokojeni ani v jednom z nich. Chceme stále něco dostat. Chceme stále od něčeho utíkat. Chceme být lepší než jsme. Je to právě toto chtění, které vytváří naši nespokojenost. A čím více chceme něco jiného, jiný stav, jiný život, jiný svět, tím více jsme nespokojeni. Já jsem ale objevil jinou cestu (pravdu). Objevil jsem cestu, která je mezi těmito dvěma stavy, které vytváří nespokojenost. Objevil jsem střední cestu. Když jsem seděl ve vyrovnané pozici dhyany pod mým stromem, zjistil jsem, že žiji pouze tady v tomto okamžiku. Ačkoliv často vzpomínám na minulost nebo sním o budoucnosti, ani minulost ani budoucnost nejsou skutečné. Ale když sedím v dhyaně, obě tyto nespokojenosti zmizí a já jsem v klidu a harmonii tohoto přítomného okamžiku.“
Pět přátel Probuzeného bylo v úžasu. Pravda, kterou vyřkl, je zasáhla na správném místě. „A ještě jsem objevil jednu pravdu,“ řekl. „Existuje něco, co můžeme nazývat ‘realita‘. Ano, je to vlastně ta realita, kterou jste se, přátelé, snažili nalézt vaším úsilím po objevení dharem (částic, partikulí). Realitu ale není možné objevit ve vyšších sférách vědomí, realita existuje tady na tomto místě, teď v tomto okamžiku. Není to stav, kterého bychom měli dosáhnout. Není to vidění dharem, je to universální Dharma. Je to všeobjímající realita a my všichni existujeme jako součást této reality. Jsme již její součástí a ona je naší součástí. Přesto je úplná, není tvořena částmi. Vesmír je úplný. Ačkoliv si myslíme, že jsme od ní odděleni, ve skutečnosti tomu tak není. Ačkoliv si myslíme, že naše těla jsou od ní oddělena, není tomu tak. Je to tento okamžik. Je to náš život. Je to kosmos. Když sedím v dhyaně, zažívám tuto celistvost, tuto Dharmu, tuto realitu. Tato pravda zahrnuje všechny ostatní pravdy. Nemůže však být uchopena samotnou myslí. Pochopením podstaty sebe sama a světa takový jaký je, jsem svobodný tady a teď.“
Pravda slov, která Probuzený vyřkl, zasáhla pět společníků jako blesk z čistého nebe. A tak i my o 2400 let později, na jiném kontinentu a v jiné kultuře, znovuobjevujeme v našich denních životech tu samou pravdu Probuzeného – Buddhy. Někdy lapeni v našich snech. Někdy chyceni v našich vzpomínkách na minulost. Někdy hledajíce život, který je lepší než ten, který žijeme, hledajíce lepší já než já, které ve skutečnosti jsme. Sami si tak vytváříme svou vlastní nespokojenost. A jestliže máme dost štěstí a narazíme v našem životě na pravdu, kterou Buddha objevil, můžeme se také posadit na podušku, složit nohy, držet tělo vzpříma a objevit pro sebe, že existuje pouze tady na tomto místě, že žijeme pouze v tomto přítomném okamžiku. A tak zažíváme ten samý stav mysli, který zažíval Buddha tolik let před námi.
(Přeloženo z anglického originálu "What did the Buddha discover?" od Michaela Eido Luetchforda, jenž text také přednesl v Pražském buddhistickém centru Lotus v červnu 2005.)
http://www.dogensangha.org.uk/
http://www.dogenzen.net/
Princ se cítil klidně a vyrovnaně. Něco jej ale stále nutilo jít dál. Cítil potřebu své poznání předávat dál. Jenom tak sedět na svém místě a pociťovat klid a vyrovnanost s okolním světem pro něj nakonec nebylo dost. Chtěl se pokusit zprostředkovat svým asketickým přátelům své poznání. Jak by jim ale mohl nejlépe vysvětlit, co mu tak změnilo život? Jak to lze vysvětlit slovy? Zcela určitě by neporozuměli. Cítil ale, že by se měl alespoň pokusit. Vlastně si nemohl pomoci, aby tak neučinil.
A tak opustil své tábořiště a vydal se hledat své společníky. Po nějakém čase je v lesích našel. Když asketové viděli přicházet svého starého známého, necítili se dobře. Mysleli si, že se jich princ zřekl a divili se nad tím, co by po nich mohl ještě chtít. Pak si ale všimli, jak dobře vypadá. Vypadal opravdu šťastně! Uvítali jej a princ se k nim posadil.
„Od té doby, co jsem vás opustil, jsem dosáhl hlubokého porozumění sebe sama a světa a probudil jsem se,“ řekl. Asketové se pochybovačně zeptali: „Jakého porozumění, jakého probuzení jsi dosáhl?“ „Nevím, jestli budu schopen vám to vysvětlit, ale pokusím se. Ze svého vlastního života jsem si uvědomil, že existuje několik základních životních pravd. Hned vám je vysvětlím. Velmi často se například cítíme nespokojeni. Cítíme se nespokojeni v případě, že náš život je založen pouze na snaze o dosažení materiálního komfortu, fyzického požitku. Cítíme se ale také nespokojeni, když je náš život založen na snaze po dosažení duchovní dokonalosti. Zdá se, že lidské bytosti se potácejí mezi těmito dvěma stavy, ale necítí se spokojeni ani v jednom z nich. Chceme stále něco dostat. Chceme stále od něčeho utíkat. Chceme být lepší než jsme. Je to právě toto chtění, které vytváří naši nespokojenost. A čím více chceme něco jiného, jiný stav, jiný život, jiný svět, tím více jsme nespokojeni. Já jsem ale objevil jinou cestu (pravdu). Objevil jsem cestu, která je mezi těmito dvěma stavy, které vytváří nespokojenost. Objevil jsem střední cestu. Když jsem seděl ve vyrovnané pozici dhyany pod mým stromem, zjistil jsem, že žiji pouze tady v tomto okamžiku. Ačkoliv často vzpomínám na minulost nebo sním o budoucnosti, ani minulost ani budoucnost nejsou skutečné. Ale když sedím v dhyaně, obě tyto nespokojenosti zmizí a já jsem v klidu a harmonii tohoto přítomného okamžiku.“
Pět přátel Probuzeného bylo v úžasu. Pravda, kterou vyřkl, je zasáhla na správném místě. „A ještě jsem objevil jednu pravdu,“ řekl. „Existuje něco, co můžeme nazývat ‘realita‘. Ano, je to vlastně ta realita, kterou jste se, přátelé, snažili nalézt vaším úsilím po objevení dharem (částic, partikulí). Realitu ale není možné objevit ve vyšších sférách vědomí, realita existuje tady na tomto místě, teď v tomto okamžiku. Není to stav, kterého bychom měli dosáhnout. Není to vidění dharem, je to universální Dharma. Je to všeobjímající realita a my všichni existujeme jako součást této reality. Jsme již její součástí a ona je naší součástí. Přesto je úplná, není tvořena částmi. Vesmír je úplný. Ačkoliv si myslíme, že jsme od ní odděleni, ve skutečnosti tomu tak není. Ačkoliv si myslíme, že naše těla jsou od ní oddělena, není tomu tak. Je to tento okamžik. Je to náš život. Je to kosmos. Když sedím v dhyaně, zažívám tuto celistvost, tuto Dharmu, tuto realitu. Tato pravda zahrnuje všechny ostatní pravdy. Nemůže však být uchopena samotnou myslí. Pochopením podstaty sebe sama a světa takový jaký je, jsem svobodný tady a teď.“
Pravda slov, která Probuzený vyřkl, zasáhla pět společníků jako blesk z čistého nebe. A tak i my o 2400 let později, na jiném kontinentu a v jiné kultuře, znovuobjevujeme v našich denních životech tu samou pravdu Probuzeného – Buddhy. Někdy lapeni v našich snech. Někdy chyceni v našich vzpomínkách na minulost. Někdy hledajíce život, který je lepší než ten, který žijeme, hledajíce lepší já než já, které ve skutečnosti jsme. Sami si tak vytváříme svou vlastní nespokojenost. A jestliže máme dost štěstí a narazíme v našem životě na pravdu, kterou Buddha objevil, můžeme se také posadit na podušku, složit nohy, držet tělo vzpříma a objevit pro sebe, že existuje pouze tady na tomto místě, že žijeme pouze v tomto přítomném okamžiku. A tak zažíváme ten samý stav mysli, který zažíval Buddha tolik let před námi.
(Přeloženo z anglického originálu "What did the Buddha discover?" od Michaela Eido Luetchforda, jenž text také přednesl v Pražském buddhistickém centru Lotus v červnu 2005.)
http://www.dogensangha.org.uk/
http://www.dogenzen.net/
neděle 15. listopadu 2009
Co objevil Buddha? ...část první
Kolem roku 450 před Kristem, žil v přepychu v paláci svého otce princ ze severoindického klanu Šákjů. Jednoho dne si uvědomil, že život, založený pouze na materiálních aspektech žití nás obvykle nenaplní uspokojením. Přestože měl veškerý materiální komfort, byl ženatý a měl syna, byl dědicem otcovy říše, někde hluboko uvnitř stále cítil nespokojenost. Intuitivně cítil, že mu stále něco chybí. A protože se stále nemohl tohoto vnitřního pocitu zbavit, rozhodl se hledat to, co mu chybělo.
Opustil palác a toulal se krajem až jednoho dne potkal skupinku asketických jogínů, kteří pobývali venku v lesích. Ti odmítáním veškerého fyzického pohodlí a přijímáním pouze minimálního množství jídla usilovali o dosažení vyšších stupňů vědomí. Věřili, že jich mohou dosáhnout pomocí duchovního cvičení, které se nazývalo dhyana, což znamená „meditace“. Seděli se zkříženýma nohama v tradiční pozici „lotosu“, kterou tak často můžeme vidět na mnoha ranných sochách Buddhy. Prostřednictvím hladovění stimulovali své mysli k vytvoření a ke vstupu do vyšších stavů vědomí. Věřili, že v nejvyšším stupni vědomí budou schopni vidět základní částice, které tvoří svět. Věřili, že se svět skládá ze základních částic (partikulí), které nazývali „dharmy“, které se objevují, nějaký čas v našem světě zůstávají a následně vymizí. Věřili, že veškerá existence je založena na tomto cyklickém objevování se a vytrácení se dharem. Věřili také, že právě ve vyšších sférách vědomí, budou schopni skutečně zažít toto elementární tvoření a ničení reality. Jejich cílem tedy bylo, dosáhnout svým vlastním duchovním úsilím těchto vyšších sfér vědomí.
Mladý princ byl uchvácen jejich zápalem v hledání vyšších stavů a přidal se k nim. Přidal se k jejich malé komunitě v lesích, seděl s nimi, hladověl s nimi a snažil se dosáhnout stejného cíle asi šest let. Ale přestože upřímně a s velkým nasazením cvičil, zatínal zuby a odmítal ty věci, po kterých se část jeho já dožadovala, necítil se spokojený. Intuitivně cítil, že to, co hledá, to, co mu v životě schází, se nedá nalézt ani v těchto asketických praktikách ani ve vyšších sférách vědomí, které jeho společníci tolik hledali. Nakonec je tedy opustil. Jeho sen ztroskotal.
Legenda praví, že když procházel lesem, narazil na dívku, která pásla kozy a která mu nabídla k občerstvení vydlabanou tykev plnou teplého kozího mléka. Tím, že se mléka napil si uvědomil, jak je důležité jíst, jak je důležité pít. Po letech upírání si jakéhokoliv fyzického uspokojení cítil obyčejné štěstí při pití teplého mléka.
Usadil se pod velkým stromem na okraji lesa. Počasí v Indii bylo dost teplé na to, aby mohl žít pod širým nebem a také šest let asketické praxe jej velmi otužilo, aby mohl žít takovým jednoduchým životem. Cvičení dhyany, které se naučil od jogínů, se pro něj stalo přirozeností. Cítil se velmi spokojeně, když seděl na jednoduché podušce, s tělem vzpřímeným, hlavou vyrovnanou nad rameny, nohama zkříženýma v pozici lotosu. Seděl ve svém jednoduchém příbytku a rozjímal nad svou situací. Uvědomoval si, že byl velmi nespokojený se svým životem, v přepychu paláce svého otce. A zároveň si musel přiznat, že jeho sen o dosažení nějakých zvláštních vyšších stavů vědomí, kterých se snažil dosáhnout s asketickými jogíny, se rozpadl. A tak seděl v tomto stavu bez cíle.
Jednoho večera, když sedel na své podušce dlouho do noci, pohlédl na čistou noční oblohu se zářícími hvězdami a pocítil duševní klid a spokojenost. Najednou ho napadlo, že právě tento pocit vnitřního klidu a spokojenosti (pocit smíření) přítomného okamžiku je plně dostačující. V tom okamžiku si také uvědomil, že to, co všechny ty dlouhé roky hledal, bylo po celou dobu právě před ním. Uvědomil si, že celý svůj život vždy existoval právě na tomto místě a právě v tento okamžik a že celý jeho život a celý svět je právě takový jaký je. Jeho nespokojenost se rozplynula.
Udiven tím, že řešení jeho problému je tak jednoduché, pokračoval v rozjímání nad svým zážitkem další měsíc a uvědomoval si, že dosáhl nějakého druhu hluboké vyrovnanosti ve svém životě. Nakonec všechny jeho vnitřní konflikty, které ho vyhnaly nejprve z paláce do lesů a z lesa do jeho současného tábořiště, ustaly. Cítil, že našel střední cestu mezi dvěma extrémy, které doposud formovaly jeho život. Na jedné straně extrém materiálních požitků a na straně druhé extrém duchovního zanícení. Cítil, že nakonec objevil jinou cestu, která nebyla ani jedním z těchto směrů, ale nějak existovala mezi oběma.
...pokračování příště
(Přeloženo z anglického originálu "What did the Buddha discover?" od Michaela Eido Luetchforda, jenž text také přednesl v Pražském buddhistickém centru Lotus v červnu 2005.)
http://www.dogensangha.org.uk/
http://www.dogenzen.net/
Opustil palác a toulal se krajem až jednoho dne potkal skupinku asketických jogínů, kteří pobývali venku v lesích. Ti odmítáním veškerého fyzického pohodlí a přijímáním pouze minimálního množství jídla usilovali o dosažení vyšších stupňů vědomí. Věřili, že jich mohou dosáhnout pomocí duchovního cvičení, které se nazývalo dhyana, což znamená „meditace“. Seděli se zkříženýma nohama v tradiční pozici „lotosu“, kterou tak často můžeme vidět na mnoha ranných sochách Buddhy. Prostřednictvím hladovění stimulovali své mysli k vytvoření a ke vstupu do vyšších stavů vědomí. Věřili, že v nejvyšším stupni vědomí budou schopni vidět základní částice, které tvoří svět. Věřili, že se svět skládá ze základních částic (partikulí), které nazývali „dharmy“, které se objevují, nějaký čas v našem světě zůstávají a následně vymizí. Věřili, že veškerá existence je založena na tomto cyklickém objevování se a vytrácení se dharem. Věřili také, že právě ve vyšších sférách vědomí, budou schopni skutečně zažít toto elementární tvoření a ničení reality. Jejich cílem tedy bylo, dosáhnout svým vlastním duchovním úsilím těchto vyšších sfér vědomí.
Mladý princ byl uchvácen jejich zápalem v hledání vyšších stavů a přidal se k nim. Přidal se k jejich malé komunitě v lesích, seděl s nimi, hladověl s nimi a snažil se dosáhnout stejného cíle asi šest let. Ale přestože upřímně a s velkým nasazením cvičil, zatínal zuby a odmítal ty věci, po kterých se část jeho já dožadovala, necítil se spokojený. Intuitivně cítil, že to, co hledá, to, co mu v životě schází, se nedá nalézt ani v těchto asketických praktikách ani ve vyšších sférách vědomí, které jeho společníci tolik hledali. Nakonec je tedy opustil. Jeho sen ztroskotal.
Legenda praví, že když procházel lesem, narazil na dívku, která pásla kozy a která mu nabídla k občerstvení vydlabanou tykev plnou teplého kozího mléka. Tím, že se mléka napil si uvědomil, jak je důležité jíst, jak je důležité pít. Po letech upírání si jakéhokoliv fyzického uspokojení cítil obyčejné štěstí při pití teplého mléka.
Usadil se pod velkým stromem na okraji lesa. Počasí v Indii bylo dost teplé na to, aby mohl žít pod širým nebem a také šest let asketické praxe jej velmi otužilo, aby mohl žít takovým jednoduchým životem. Cvičení dhyany, které se naučil od jogínů, se pro něj stalo přirozeností. Cítil se velmi spokojeně, když seděl na jednoduché podušce, s tělem vzpřímeným, hlavou vyrovnanou nad rameny, nohama zkříženýma v pozici lotosu. Seděl ve svém jednoduchém příbytku a rozjímal nad svou situací. Uvědomoval si, že byl velmi nespokojený se svým životem, v přepychu paláce svého otce. A zároveň si musel přiznat, že jeho sen o dosažení nějakých zvláštních vyšších stavů vědomí, kterých se snažil dosáhnout s asketickými jogíny, se rozpadl. A tak seděl v tomto stavu bez cíle.
Jednoho večera, když sedel na své podušce dlouho do noci, pohlédl na čistou noční oblohu se zářícími hvězdami a pocítil duševní klid a spokojenost. Najednou ho napadlo, že právě tento pocit vnitřního klidu a spokojenosti (pocit smíření) přítomného okamžiku je plně dostačující. V tom okamžiku si také uvědomil, že to, co všechny ty dlouhé roky hledal, bylo po celou dobu právě před ním. Uvědomil si, že celý svůj život vždy existoval právě na tomto místě a právě v tento okamžik a že celý jeho život a celý svět je právě takový jaký je. Jeho nespokojenost se rozplynula.
Udiven tím, že řešení jeho problému je tak jednoduché, pokračoval v rozjímání nad svým zážitkem další měsíc a uvědomoval si, že dosáhl nějakého druhu hluboké vyrovnanosti ve svém životě. Nakonec všechny jeho vnitřní konflikty, které ho vyhnaly nejprve z paláce do lesů a z lesa do jeho současného tábořiště, ustaly. Cítil, že našel střední cestu mezi dvěma extrémy, které doposud formovaly jeho život. Na jedné straně extrém materiálních požitků a na straně druhé extrém duchovního zanícení. Cítil, že nakonec objevil jinou cestu, která nebyla ani jedním z těchto směrů, ale nějak existovala mezi oběma.
...pokračování příště
(Přeloženo z anglického originálu "What did the Buddha discover?" od Michaela Eido Luetchforda, jenž text také přednesl v Pražském buddhistickém centru Lotus v červnu 2005.)
http://www.dogensangha.org.uk/
http://www.dogenzen.net/
sobota 24. října 2009
Ježíšova slova k meditaci II
Do říše pravého, věčného života nelze dospět po širokých silnicích tohoto světa, nýbrž pouze zcela úzkou pěšinou; nazývá se pokora, trpělivost, sebezapření a plné odevzdání do vůle jediného, jedině pravého Boha. Gr. Ev. Bd. 10, 10.
Já jsem světlo, cesta, věčná pravda a život. Ten, kdo ve mne věří a žije dle mého učení, má v sobě věčný život a nespatří ani neucítí smrt, i kdyby dle těla zemřel tisíckráte. Neboť ten, kdo ve mne věří, dodržuje má přikázání a nade všechno mne miluje, ten jest ve mně a já v duchu jsem v něm. Ten však, v němž jsem já, má v sobě též život věčný. Gr. Ev. Bd. 9, 4.
Největší umění v životě jest: všem svým nepřátelům ze srdce odpouštět, prokazovat dobro těm, kdo nám přejí a činí zlé, a modlit se za ty a žehnat těm, kdo nás nenávidí a proklínají. Gr. Ev. Bd. 8, 119.
Ti, které budu mnoho zkoušet, z toho poznají, že je nade vše miluji! Neboť ten, kdo je mnoho zkoušen a při zkouškách dobře obstojí, bude na onom světě v mé říši dosazen nad mnohé a velké. Kdo však je pro svou slabost zkoušen málo, bude posazen nad málo a malé. Gr. Ev. Bd. 8, 103.
Kdo ve mne věří, činí mou vůli a mne nade všechno a své bližní jako sebe miluje, k tomu přijdu já sám a zjevím se mu. Nadále však tomu bude tak, že každý, kdo vpravdě žízní po mně a věčné pravdě, bude mnou poučen; neboť já jako pravda v Otci jsem Synem, Otec však jest věčnou láskou ve mně. Koho tedy přitahuje láska nebo Otec, ten přijde též k Synovi neboli pravdě. Gr. Ev. Bd. 9, 37.
Duše rostlin a zvířat mají většině lidí neznámé určení: stát se jednou součástí lidské duše. Neboť rostliny a zvířata jsou dle mé moudrosti a mého řádu vhodnými nádobami pro shromažďování a vývoj přírodní životní síly, jež existuje v nezměrném prostoru stvoření a z níž také pocházejí vaše duše. Gr. Ev. Bd. 4, 216.
Pravá Boží říše nemůže nikdy existovat ve hmotě, nýbrž pouze v duchu. Tak nenastane „Tisíciletá Boží říše“ viditelně, nýbrž zcela tiše a nenápadně v srdcích lidí, kteří jsou dobré vůle. Hi. 2, S. 436.
Bouřím na moři se podobají duchovní zkoušky a boje člověka. Každý člověk v nich musí na této zemi obstát a probojovat se jimi k pravdivému životu. Gr. Ev. Bd. 8, 162.
Až bude nouze největší, přijdu kvůli těm několika málo spravedlivým a vyhladím bídu světa a rozzářím své čisté světlo života v srdcích lidí. Gr. Ev. Bd. 9, 40.
Co láska činí na zemi, je rovněž učiněno v nebi a zůstává věčně. Co však činí chladná světská chytrost, to pohltí půda země a pro věčné nebe nezbude nic. Gr. Ev. Bd. 1, 58.
(převzato z: Jakob Lorber. Ježíšova slova k meditaci /strany 20, 14, 49, 57, 68, 31, 74, 30, 69, 44/. 1. vyd. Praha: Trigon, 1992. ISBN 80-85320-027-4.)
Já jsem světlo, cesta, věčná pravda a život. Ten, kdo ve mne věří a žije dle mého učení, má v sobě věčný život a nespatří ani neucítí smrt, i kdyby dle těla zemřel tisíckráte. Neboť ten, kdo ve mne věří, dodržuje má přikázání a nade všechno mne miluje, ten jest ve mně a já v duchu jsem v něm. Ten však, v němž jsem já, má v sobě též život věčný. Gr. Ev. Bd. 9, 4.
Největší umění v životě jest: všem svým nepřátelům ze srdce odpouštět, prokazovat dobro těm, kdo nám přejí a činí zlé, a modlit se za ty a žehnat těm, kdo nás nenávidí a proklínají. Gr. Ev. Bd. 8, 119.
Ti, které budu mnoho zkoušet, z toho poznají, že je nade vše miluji! Neboť ten, kdo je mnoho zkoušen a při zkouškách dobře obstojí, bude na onom světě v mé říši dosazen nad mnohé a velké. Kdo však je pro svou slabost zkoušen málo, bude posazen nad málo a malé. Gr. Ev. Bd. 8, 103.
Kdo ve mne věří, činí mou vůli a mne nade všechno a své bližní jako sebe miluje, k tomu přijdu já sám a zjevím se mu. Nadále však tomu bude tak, že každý, kdo vpravdě žízní po mně a věčné pravdě, bude mnou poučen; neboť já jako pravda v Otci jsem Synem, Otec však jest věčnou láskou ve mně. Koho tedy přitahuje láska nebo Otec, ten přijde též k Synovi neboli pravdě. Gr. Ev. Bd. 9, 37.
Duše rostlin a zvířat mají většině lidí neznámé určení: stát se jednou součástí lidské duše. Neboť rostliny a zvířata jsou dle mé moudrosti a mého řádu vhodnými nádobami pro shromažďování a vývoj přírodní životní síly, jež existuje v nezměrném prostoru stvoření a z níž také pocházejí vaše duše. Gr. Ev. Bd. 4, 216.
Pravá Boží říše nemůže nikdy existovat ve hmotě, nýbrž pouze v duchu. Tak nenastane „Tisíciletá Boží říše“ viditelně, nýbrž zcela tiše a nenápadně v srdcích lidí, kteří jsou dobré vůle. Hi. 2, S. 436.
Bouřím na moři se podobají duchovní zkoušky a boje člověka. Každý člověk v nich musí na této zemi obstát a probojovat se jimi k pravdivému životu. Gr. Ev. Bd. 8, 162.
Až bude nouze největší, přijdu kvůli těm několika málo spravedlivým a vyhladím bídu světa a rozzářím své čisté světlo života v srdcích lidí. Gr. Ev. Bd. 9, 40.
Co láska činí na zemi, je rovněž učiněno v nebi a zůstává věčně. Co však činí chladná světská chytrost, to pohltí půda země a pro věčné nebe nezbude nic. Gr. Ev. Bd. 1, 58.
(převzato z: Jakob Lorber. Ježíšova slova k meditaci /strany 20, 14, 49, 57, 68, 31, 74, 30, 69, 44/. 1. vyd. Praha: Trigon, 1992. ISBN 80-85320-027-4.)
čtvrtek 8. října 2009
Bděte
Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Lukáš 12:37
Všude na světě hledají lidé lásku, neboť jsou všichni přesvědčeni, že láska sama může zachránit svět, že láska sama může dát životu smysl a hodnotu. Ale jak nepatrně málo lidí chápe, co láska vlastně je a jak v lidském srdci vzniká. Velice často je zaměňována za city, jež kdosi ke komusi chová, za dobrotu, nenásilí či službu. Ale tyto věci samy o sobě nejsou láska. Láska pramení z vědomí. Pouze když vidíte lidi takové, jací skutečně jsou, tady a teď, a ne jací jsou ve vaší paměti, tužbách, představách či projekcích, můžete je milovat, jinak nemilujete toho člověka, ale představu, kterou jste si o tom člověku utvořili, nebo toho člověka milujete jako předmět své touhy, nikoli jako bytost, která je sama sebou.
Proto prvním skutkem lásky je vidět bytost, věc i skutečnost takovou, jaká opravdu je. A to vyžaduje tu nesmírnou kázeň a sílu odhodit své tužby, předsudky, vzpomínky, projekce, selektivní způsob pohledu na svět, kázeň tak velkou, že většina lidí by se raději po hlavě vrhla do konání dobrých skutků a služby, než by se podrobila sžírajícímu ohni tohoto odříkání.
Když se vydáte na cestu služby někomu, koho ani pořádně nevidíte, nedal jste si tu práci ho vidět, děláte to pro svou potřebu, či pro potřebu toho člověka? Tedy první ingrediencí lásky je skutečně vidět ty druhé.
Druhá ingredience je stejně důležitá – vidět sám sebe, nemilosrdně vrhnout světlo vědomí na své motivy, emoce, potřeby, neupřímnost, sebestřednost, na svou tendenci ovládat a manipulovat. To znamená nazývat věci pravými jmény, ať už je to poznání a následky sebebolestnější. Pokud se vám podaří dosáhnout tohoto druhu vědomí o tom druhém i o vás, poznáte, co je to láska. Protože jste dospěli k mysli a k srdci, jež je ostražité, bdělé, jasné a citlivé, k čistotě vnímání, k citlivosti, která vás přivede k té správné a přiměřené reakci na každou situaci, v kterýkoli okamžik. Někdy budete neodolatelně puzeni k nějakému jednání, jindy vás to bude držet zpátky a krotit. Někdy vás to přiměje ostatní ignorovat a někdy zase jim tu pozornost, o kterou žádají, věnovat. Někdy budete laskaví a poddajní, jindy přisní, nekompromisní, tvrdí, dokonce i agresivní. Neboť láska zrozená z citlivosti na sebe bere mnoho nečekaných forem a neodpovídá žádným již předem hotovým liniím a principům, nýbrž skutečnosti okamžiku. Když poprvé zažijete tuto citlivost, s velkou pravděpodobností to pro vás bude zděšení. Neboť všechny vaše obrany budou rozmetány, neupřímnost obnažena a ochranné zdi na popel.
Představte si ten děs, který popadne boháče, když se rozhodne skutečně uvidět podmínky chudých, děs mocichtivého diktátora, když se skutečně podívá na nepříznivou situaci lidí, které podrobil, děs slepého fanatika, když skutečně uvidí klamnost svých přesvědčení, jež prostě nesouhlasí s fakty. Ten děs, který se snese na milence, který se rozhodne skutečně uvidět, že vlastně nemiluje svou milovanou, ale její obraz, který si o ní utvořil. Proto ten nejbolestivější skutek, který může lidská bytost vykonat, skutek, kterého se hrozí nejvíce, je skutek vidění. A právě z tohoto skutku vidění se rodí láska, či ještě přesněji, skutek vidění je Láska.
V okamžiku, kdy začnete vidět, vaše citlivost váš přivede k vědomí, nejen k vědomí toho, co jste se rozhodli vidět, ale i všeho ostatního. Vaše ubohé ego se bude zoufale snažit tu citlivost otupit, neboť jste z něho strhli jeho obranné mechanismy, je ponecháno naprosto bez ochrany a nemá, na co by se upoutalo. Pokud se tedy někdy odvážíte vidět, bude to znamenat vaši smrt. To je ten důvod, proč je láska tak děsivá, protože milovat znamená vidět a vidět znamená zemřít. Ale zároveň je to naprosto nejnádhernější a nejradostnější zážitek na světě. Neboť ve smrti ega spočívá svoboda, klid, čistota a blaho.
Pokud opravdu hledáte lásku, váš úkol je snažit se vidět. Vemte ho tedy vážně: podívejte se na někoho, koho nemáte rádi, a skutečně vizte svůj předsudek. Podívejte se na někoho či na něco, na čem lpíte, a skutečně vizte to trápení, tu marnost, tu nesvobodu lpění, a dlouze a láskyplně se zadívejte na lidské tváře a lidské chování. Jděte ven a nešetřete časem v úžasu hledět na Přírodu, let ptáků, rozkvetlé květiny, suchý list rozpadající se v prach, říční proud, východ měsíce, obrys hory na obloze. A když to uděláte, ta tvrdá, ochranná ulita kolem vašeho srdce změkne a rozpustí se, a vaše srdce procitne do citlivosti a přístupnosti. Tma ve vašich očích se rozptýlí, zrak se vám rozjasní a bude pronikavý a vy konečně poznáte, co je láska.
(převzato z: Anthony de Mello. Cesta k lásce /str. 110 – 114/. Brno: Nakladatelství Cesta, 2005. ISBN 80-85319-58-6.)
Všude na světě hledají lidé lásku, neboť jsou všichni přesvědčeni, že láska sama může zachránit svět, že láska sama může dát životu smysl a hodnotu. Ale jak nepatrně málo lidí chápe, co láska vlastně je a jak v lidském srdci vzniká. Velice často je zaměňována za city, jež kdosi ke komusi chová, za dobrotu, nenásilí či službu. Ale tyto věci samy o sobě nejsou láska. Láska pramení z vědomí. Pouze když vidíte lidi takové, jací skutečně jsou, tady a teď, a ne jací jsou ve vaší paměti, tužbách, představách či projekcích, můžete je milovat, jinak nemilujete toho člověka, ale představu, kterou jste si o tom člověku utvořili, nebo toho člověka milujete jako předmět své touhy, nikoli jako bytost, která je sama sebou.
Proto prvním skutkem lásky je vidět bytost, věc i skutečnost takovou, jaká opravdu je. A to vyžaduje tu nesmírnou kázeň a sílu odhodit své tužby, předsudky, vzpomínky, projekce, selektivní způsob pohledu na svět, kázeň tak velkou, že většina lidí by se raději po hlavě vrhla do konání dobrých skutků a služby, než by se podrobila sžírajícímu ohni tohoto odříkání.
Když se vydáte na cestu služby někomu, koho ani pořádně nevidíte, nedal jste si tu práci ho vidět, děláte to pro svou potřebu, či pro potřebu toho člověka? Tedy první ingrediencí lásky je skutečně vidět ty druhé.
Druhá ingredience je stejně důležitá – vidět sám sebe, nemilosrdně vrhnout světlo vědomí na své motivy, emoce, potřeby, neupřímnost, sebestřednost, na svou tendenci ovládat a manipulovat. To znamená nazývat věci pravými jmény, ať už je to poznání a následky sebebolestnější. Pokud se vám podaří dosáhnout tohoto druhu vědomí o tom druhém i o vás, poznáte, co je to láska. Protože jste dospěli k mysli a k srdci, jež je ostražité, bdělé, jasné a citlivé, k čistotě vnímání, k citlivosti, která vás přivede k té správné a přiměřené reakci na každou situaci, v kterýkoli okamžik. Někdy budete neodolatelně puzeni k nějakému jednání, jindy vás to bude držet zpátky a krotit. Někdy vás to přiměje ostatní ignorovat a někdy zase jim tu pozornost, o kterou žádají, věnovat. Někdy budete laskaví a poddajní, jindy přisní, nekompromisní, tvrdí, dokonce i agresivní. Neboť láska zrozená z citlivosti na sebe bere mnoho nečekaných forem a neodpovídá žádným již předem hotovým liniím a principům, nýbrž skutečnosti okamžiku. Když poprvé zažijete tuto citlivost, s velkou pravděpodobností to pro vás bude zděšení. Neboť všechny vaše obrany budou rozmetány, neupřímnost obnažena a ochranné zdi na popel.
Představte si ten děs, který popadne boháče, když se rozhodne skutečně uvidět podmínky chudých, děs mocichtivého diktátora, když se skutečně podívá na nepříznivou situaci lidí, které podrobil, děs slepého fanatika, když skutečně uvidí klamnost svých přesvědčení, jež prostě nesouhlasí s fakty. Ten děs, který se snese na milence, který se rozhodne skutečně uvidět, že vlastně nemiluje svou milovanou, ale její obraz, který si o ní utvořil. Proto ten nejbolestivější skutek, který může lidská bytost vykonat, skutek, kterého se hrozí nejvíce, je skutek vidění. A právě z tohoto skutku vidění se rodí láska, či ještě přesněji, skutek vidění je Láska.
V okamžiku, kdy začnete vidět, vaše citlivost váš přivede k vědomí, nejen k vědomí toho, co jste se rozhodli vidět, ale i všeho ostatního. Vaše ubohé ego se bude zoufale snažit tu citlivost otupit, neboť jste z něho strhli jeho obranné mechanismy, je ponecháno naprosto bez ochrany a nemá, na co by se upoutalo. Pokud se tedy někdy odvážíte vidět, bude to znamenat vaši smrt. To je ten důvod, proč je láska tak děsivá, protože milovat znamená vidět a vidět znamená zemřít. Ale zároveň je to naprosto nejnádhernější a nejradostnější zážitek na světě. Neboť ve smrti ega spočívá svoboda, klid, čistota a blaho.
Pokud opravdu hledáte lásku, váš úkol je snažit se vidět. Vemte ho tedy vážně: podívejte se na někoho, koho nemáte rádi, a skutečně vizte svůj předsudek. Podívejte se na někoho či na něco, na čem lpíte, a skutečně vizte to trápení, tu marnost, tu nesvobodu lpění, a dlouze a láskyplně se zadívejte na lidské tváře a lidské chování. Jděte ven a nešetřete časem v úžasu hledět na Přírodu, let ptáků, rozkvetlé květiny, suchý list rozpadající se v prach, říční proud, východ měsíce, obrys hory na obloze. A když to uděláte, ta tvrdá, ochranná ulita kolem vašeho srdce změkne a rozpustí se, a vaše srdce procitne do citlivosti a přístupnosti. Tma ve vašich očích se rozptýlí, zrak se vám rozjasní a bude pronikavý a vy konečně poznáte, co je láska.
(převzato z: Anthony de Mello. Cesta k lásce /str. 110 – 114/. Brno: Nakladatelství Cesta, 2005. ISBN 80-85319-58-6.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)